Ariadna

Tak tohle jsem já.  Říkají mi Arinka,  beruška, pusinka a také tajtrdlík.
Narodila jsem se mamině Jarince 2.března 2002
v chovatelské stanici " z Červeného Hrádku " v Plzni. 
Byla jsem nejstarší ze šesti sourozenců.
Společně s mojí sestrou Afrou jsme zůstaly v domovské chovatelské stanici.

Když mi bylo 10 dní, otevřela jsem očka.
A začala šmejdit po našem pelíšku.
Mamina na tom bohužel nebyla po porodu zdravotně nejlépe
a ani páni doktoři nebyli schopni určit diagnózu.
Vím jen tolik, že měla nějaké problémy s tlamkou
a zrovna když jsem měla svoji zvídavou hlavičku v její tlamě, tak se zavřela.
Bylo to přesně na den 3 týdny mého života.
Já zavřeštěla, máma také, všude kolem spoustu krve.
Páníčci mne popadli a honem upalovali na veterinu.
Tam zjistili, že mám odtržené celé horní patro
( jak mámin zub projel skrz) a k tomu bylo ještě
zlomené jednu nosní dírku úplně k ničemu -
jak se skousnutím zbortily skořepiny v nose
a druhou dírku průchodnou
jen tak na kousek.
Dávali mi naději tak 5% na přežití.
Páníček se snažil krmit mne injekční stříkačkou a panička , ta to pořádně ořvala.
Váhově jsem na tom nebyla nic moc, ale pak se to začalo zlepšovat.
Asi 5 dní jsem byla v izolaci od mámy a od ostatních sourozenců
a potom páníčci usoudili, že už je čas se vrátit.

 Nejlépe se ke mně chovat brácha Arčí - zrovna největší pejsek z celého vrhu. Stal se mým největším ochráncem.

Největší problém bylo ale dýchání v noci.
Jakmile jsem neměla otevřenou tlamičku, lapala jsem po dechu.

Páníčci se snažili zjistit, zda by nepomohla nějaká operace, ale nikomu se do toho nechtělo. Nakonec přece jenom se domluvili v Brně na klinice Jaggy. Prodělala jsem několik operací a teď už můžu dobře dýchat. Na dotaz, zda bych se také mohla stát mámou, pan doktor řekl, že tomu nic nebrání. Že mám silné a zdravé srdce a hlavně mám vůli žít.
Páníčci mi tedy vybrali ženicha.A jak to chodí, za dva měsíce -v srpnu 2005 se mi narodilo 9 zlatých dětiček.Tři holčičky a šest kluků.
Teda, řeknu Vám, to byla ale síla.Vlastně přesila.

Teď už jsou kluci větší než já, ale pořád si je umím srovnat. Haf,haf.


Předtím jsem ale byla na rentgenu spondylozy - stupeň 1, na vyšetření srdce - bez nálezu.

Také jsem si s paničkou zaběhla vytrvalostní zkoušku - 20 km. Já funěla, ale panička víc. Běžela jsem spolu se ségrou Afroditou. Tý se to běželo, má dlouhý nohy a nejraději by byla pořád ve předu.
Asi 8 km jsem to vydržela a držela s ní krok, pak už jsem si dala voraz. Stejně jsem to stihla a daleko před časovým limitem jsem byla v cíli.

Pak jsem také byla na výstavě a dostala jsem známku velmi dobrá. No vystavovat se , to mě zase až tak nebere. Jo, takovej balonek, nebo jinej pískáček, to je jiná.

No a pak jsem teprve mohla jít na zkoušku chovnosti. Vybafl tam na mne lump a halekal, ale co bych se já namáhala a divočila, já si vklídku počkala až přijde blíž - přece se nebudu zbytečně namáhat. Tak pan rozhodčí to ocenil známkou 7.

A také mám zkoušku - ZZO .Říkají tomu sranda zkouška, ale zvládnout se to všechno naučit během jednoho týdne, to žádná sranda nebyla.
Ona totiž měla jít na zkoušku ségra a páníček na poslední chvíli usoudil, že já půjdu také.Nejhorší pro mne snad bylo, když jsem musela na svojí tlamičce mít ten odporný košík. Fuj. Ale přežila jsem to.